Elektronická empatie

Kolem nás se neustále odehrávají proměnlivé souboje, akce, reakce, věčné působení protikladných vln a energií - zkrátka jevy mající základ v učení přírodních věd. Jsou tak rychlé, tak neuchopitelné nebo tak pomíjivé, že nejsme schopni je registrovat, uvědomovat si je a poučit se z nich. Ovšem jen prozatím!
Jan Miškov, jan.miskov@centrum.cz

Představte si místo, kde můžete studovat přírodu v její komplexnosti, nebo naopak v těch nejmenších detailech, místo, které vám zprostředkuje kontakt s planetou i vesmírem, radikálně zintenzivní vaše smysly a schopnost percepce. Projekty týmu E-area jsou určeny městskému člověku, který ztratil kontakt s přírodou. Bourají bariéry vzniklé důsledkem historického a kulturního vývoje urbanizované společnosti. Využívají k tomu nejmodernějších interaktivních technologií, jež vnímají jako nástroj a prostředek tohoto sblížení. Jedním dechem však i varují, že jejich bezohledný rozvoj může být i hrozbou pro život na Zemi.

Takřka virtuální vize

Informační technologie jsou přirozené ve spojení s člověkem, který je vyrobil. Tento postoj byl základem umělecké reflexe Federica Díaze, autora konceptu E-area. Svou atypickou vizí inspiruje k novým způsobům chápání hodnotového systému současné technokultury. Fyzika je mu řečí přírody, snaží se propojit vědu s uměním, kreativitu s odborností. Jeho nazírání však prošlo přirozenou evolucí. Na počátku chtěl jazykem městského člověka, jazykem technologií ukázat to, co uniká našemu vnímání, cítění a smyslům. Skrze virtuální realitu můžeme pozorovat třeba fotony a molekuly, objevit vnitřní řád věcí, lépe poznat, jak fungují. Ale podle vlastních slov Díaz postupně s tím, jak víc a víc proniká do struktury umělé reality a iluze, v nich nenachází krásu života a stává se skeptickým k jazyku technologií, který nás deformuje.

Paradox technologie

Současná technologie vstupuje do rozhovoru. Umožňuje snadnou, rychlou a odtělesněnou komunikaci. Interakce mezi lidmi v kyberprostoru pozbyla osobní rozměr, jsme odděleni od přírody i od sebe navzájem. F. Díaz se cíleně angažoval v Havlově iniciativě za vytvoření svobodné diskusní platformy Nadace Forum 2000, jejíž nosné myšlenky bezbariérové komunikace aplikoval do své tvorby. Jádrem přístupu se stává globální nazírání na společnost jako entitu, která má možnost o živoucí systém planety pečovat výměnou vědomostí. Idea E-arey je blízce spřízněna s teorií matky Země, na níž jako jeden z mnoha druhů nemáme výsadní postavení a nad níž nemáme ani patronát. Vychází vstříc potřebě nalézání harmonie mezi živými a neživými strukturami.
Klíčem se stává uchopení neuchopitelného a k jeho naplnění tým programátorů, grafiků, designérů a architektů vytváří sofistikovaný interface, technologii postavenou na otevřené interakci s člověkem. Speciální software a špičkový hardware se inspirují aktuálními vědeckými teoriemi, zahrnují pohybové, tepelné, optické, chemické, rádiové, zvukové aj. senzory, kamery zaznamenávající obraz až tisíckrát za sekundu, lasery, aktuátory, hlasové a elektrodermální analyzátory atd. Senzory jsou našimi prodlouženými smysly, narušují limity těla, reprezentují myšlenky a představy o světě. Digitální technologie díky dematerializaci dokáží tyto procesy zprostředkovat a vizualizovat. IT, přírodní vědy a umění se sjednocují.

Univerzita jako žádná jiná

Původní architektonické návrhy multifunkční stavby E-area, univerzity nového věku, centra umění a vědy, se vyjímaly takřka v každém ohledu. Patronem netradiční koncepce byl i Vlado Milunič, spoluautor Tančícího domu v Praze. Rozkreslené studie, modely, počítačové simulace, vizuální a zvukové prezentace určené pro Letenskou pláň směřovaly k naplnění několika principů - energetické soběstačnosti, ekologické šetrnosti (využití obnovitelných zdrojů - solární energie, dešťové vody) a ekonomické výhodnosti. A nezůstalo by jen u jednoho centra, po celém světě mělo být hned několik takových, vzájemně spojených medialabů. Jejich nedílnou součástí bylo demokratické fórum pro všechny, kdož o společnou diskusi projeví zájem.

Interaktivní identita

Federico Díaz pod svou prvotní myšlenku následně spojuje lidi s velkými zkušenostmi z jednotlivých přírodovědných oborů. Oslovuje firmy, které vyvíjejí produkty, o něž má tým zájem. Instalace mají obvykle charakter otevřeného interaktivního prostředí, vtahujícího vnímatele mnoha smyslovými vjemy. Pojícím prvkem akcí je zvuk umožňující přiblížit se imateriální reprezentaci myšlenky. Obraz doplňuje i nahrazuje, stává se sdělením. Termín holofonie analogicky odkazuje k holografii, ke zhmotněnému zvuku, který se vícerozměrně pohybuje prostorem. Na počátku 90. let vytvářel Díaz pomocí technologie rapid prototyping své první „virtuální plastiky“. Už v roce 1992 vznikla první holofonní instalace Dehybernation, místnost se sty reproduktory. Dalšími díly tohoto období jsou zvuková lastura Nostalgie, dále Černá díra, Photon, Spin, 7 a Blob.
Za instalaci Generatrix, kde lidský hlas formoval virtuální objekt a sám jím byl zpětně ovlivňován, obdržel tým E-area cenu Europa 2000 od starosty Milána. Mnemeg z roku 2002 označuje umělou bytost, binární organismus obývající virtuální svět. Tato bytost se živí „informačním smogem“ a kontakt s příjemcem navazuje zpěvem, který je pro celkový vjem stejně důležitý jako její efektní prostorová vizualizace. V rámci projektu Neviditelná příčina bylo výtvarné umění zpřístupněno nevidomým a slabozrakým. O zhmotněných větách instalace Sembion (stálá výstava Algoritmická revoluce, viz www.zkm.de) jste se již na stránkách Chipu mohli dočíst, proto rovnou přejdeme k projektu Sakura, který vyjadřuje zlom v Díazově tvorbě - přechod od technooptimismu ke kritice iluzorních technologií.

Úplně nová cesta

Sakura (japonský strom) v sobě obsahuje myšlenky samurajů (a jejich kodexu hagakura), kteří dokáží potlačit strach o lidské tělo a i v extrémních situacích umějí být pořád lidmi. Klaníme se strojům a Sakura zachycuje tuto neúnosnost a odhodlání zemřít. Pokládá si otázku, do jaké míry může technologie působit odcizeně a narušovat identitu skrze virtuální třídy a záznamy v databázích. Vlivem strojů se mění naše způsoby myšlení. Brzy se tak smaže rovina mezi umělým a přirozeným. Sakura vznikala v letech 2004 - 2005 na katedře kybernetiky v centru Machine Perception ČVUT a na katedře mediálních studií FSS MU (objevila se rovněž na Ars Elektronica v Linci). Výstava Turbulence z přelomu roku 2005 a 2006 interpretovala díla Karla Malicha, umělce a profesora, který na AVU ovlivnil F. Díaze svými „dráťáky“, tedy drátěnými modely vyjadřujícími vztahy neviděných energií kolem nás.
Dílo Federica Díaze je jako aktivní součást kulturního prostoru výzvou k dialogu, promlouvá vstřícně a bez rozdílu ke každému. Naznačuje, že ve své činnosti a tvorbě nemůžeme být věčně živeni touhou uspokojit ego, protože jsme naprosto vnořenou součástí přírody a máme vůči ní svou zodpovědnost.
Jan Miškov

Bioarchitektura

Čočkovitý tvar ústřední kopule trojdílného komplexu E-area, připomínající slunečnici, byl jen jedním z prvků architektury, který měl jako dílo člověka podtrhovat přirozené spojení s přírodou. Vnější slunolam se automaticky otáčí za sluncem, reguluje intenzitu jeho paprsků (zakrývá kopuli vždy z jedné třetiny) a udržuje optimální klima uvnitř budovy. E-area využívá izolačních vlastností půdy tím, že je z velké části umístěna pod zemí. Vnější kopule posetá fotovoltaickými články generuje solární energii, mezi vrstvami pláště na principu rekuperace odvádí teplo a ukládá ho v podzemních zásobnících. Po obvodu se ve třech patrech nacházejí přednáškové sály, workshopy a laboratoře, nechybí knihovna, galerie interaktivního umění a virtuální observatoř. Výstupy rozmanitých aktivit si vědci, studenti a umělci mohou uploadovat do jednoho z šesti holofonních simulátorů, využívajících kombinace virtuální reality s prostorovým zvukem a synchronním obrazem. Jsou tak pohlceni a smyslově vnořeni do úkazů vesmíru, přírody i lidské společnosti (např. teorie astrofyziky, biologie, chemie ad. v praxi).

Rozhovor

Federico Díaz (1971), představitel mladší generace českých umělců, se již během studia sochařství na pražské AVU zabýval propojením digitální kultury a nových médií s uměním. Získal několik grantů a mezinárodních ocenění včetně ceny Ministerstva kultury ČR a pětinásobného zastoupení ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého.

* Přibližte nám vývoj projektu E-area. Čím byl v minulosti a čím je dnes?
S lidmi z týmu (Martin Ličko, Zsolt Trencsenyi aj.) jsme se sešli v roce 1992, kdy se do ČR dostaly počítače typu Silicon Graphics a mí kolegové programátoři na nich začali pracovat. Ty počítače jsme testovali, zatěžovali, chtěli jsme zaznamenat něco nehmatatelného, proces myšlenek, který zaznívá v textech, poezii či ve zpěvu. Můžeš to zaznamenat i tak, že vytvoříš organismus paralelního původu, který v podstatě roste. Už to není obraz, který namaluješ a na který se díváš, je to nějaký zážitek, zarámovaný pohyblivý obraz, který se s tebou během života vyvíjí. Nechtěli jsme nahrazovat reálný život, ale vytvořit syntetické pole na úrovni umění. Za velké podpory města Prahy jsme vyprojektovali budovu E-arey, univerzity využívající informačních technologií pro pozorování procesů, které se už těžko popisují slovy. Měla být postavena na simulátorech, které nás přibližují k pochopení biologických i sociologických jevů - třeba vzniku města.

* Byl jste nucen přizpůsobovat svou vizi okolnostem, za jakých se takto ambiciózní projekt realizuje?
E-area u nás nebyla realizovatelná, protože jsme ji konstruovali bez kompromisů. Nicméně existuje několik dílčích malých částí, které si v souvislosti s telekonferencemi dovedu představit jako laboratoře propojené v síti. Může to být jedna velká budova, ale zrovna tak i mnoho menších.

* Na čem momentálně pracujete?
Vytváříme opláštění bývalé továrny pro letecký průmysl. Na témže pozemku v Modřanech se chystá také úplně nová budova vycházející z ekologických principů centra E-area, čímž chci demonstrovat způsob, jak se má člověk chovat k přírodě vzhledem ke globálnímu oteplování. Během minulého roku jsme navrhovali atrium centrály společnosti Vodafone. Pod označením Fuel vznikly organické, biologické formy z měkkého materiálu polyamidové fólie. Tyto fluidní objekty, nasimulované v softwaru Maya, jako by vtekly do prostoru. Připodobňují zhmotněnou energii.

* Výstavy spojené s vaším jménem se uskutečnily v mnoha koutech světa. Existuje jistá univerzalita, s jakou na příjemce apelují, nebo spatřujete specifika v jejich přijetí lidmi různých národností a kultur?
Většina našich děl a instalací je interaktivní. Reagují na pohyb, vůně, tělesnou teplotu, barvu oblečení atd. Vznikají přímo na místě, v prostoru muzea, galerie nebo jinde na veřejnosti. Když něco nainstalujeme např. v Itálii, tak osmdesátiletí i desetiletí bez rozdílu generací reagují stejně, tedy temperamentně. U nás i v Německu projevují zájem hlavně mladší lidé. Starší jsou spíše rezervovaní a bojí se vstoupit dovnitř, mají ostych se takto pohybovat.

* Co pro vás z hlediska tvorby znamená samotná technologie?
Technologie je nástroj stejně jako tužka. Cítím rozdíl v tom, že počítač dokáže formulovat určité procesy. Není statický. Technologie jsou prodlouženým senzorem vnímání, tzn. že tam, kde nevidím, nahrazuji zrak prostě kamerou, která má rozšířené spektrum vnímání jako mikrofon a reproduktory. To jsou běžné, banální technologie. Jde o rozšíření smyslů, program vlastně simuluje mozek.

* E-area jako otevřené fórum pro studenty, odborníky i laiky měla nabízet možnost dialogu neomezeného vzdálenostmi ani časem. Je alternativou, či výzvou internetu?
Upřednostňuji fyzické, živé setkání, které bych nechtěl nahradit. Jiná řešení bychom měli zapojit až v nezbytných případech, pokud se dotýkáme okraje určitých bariér, kdy se člověk třeba nemůže pohybovat. Kvůli šetření ropou je přece zbytečné pořád cestovat letadly, zprostředkovaná komunikace je tou alternativou. To neplatí v případě, že jsme líní se sejít nebo „nemáme čas“. Jde o dostupnou možnost, jak především prohloubit naši aktivitu, ne ji zesilovat. Klidně se věnujme méně věcem, ale o to pečlivěji.

• Testy a recenze - Elektronická empatie (483.84 kB) - Staženo 1302x